Pravdivé zamyšlení . . .
K rodičům mladých sportovců: Děti jsou dnes opečovávány více a více. Ještě před 100 lety bývalo v rodinách spousta dětí, čtvrtina se nedožila dospělosti, a tak se okolo nich netočil svět. Nyní je čím dál více rodin, kde je dítě středobodem všeho. Podporuje se všemožně, podporuje se pomalu do třiceti let věku. Sport je krásným příkladem. pokračování
Vezměme to po generacích:
Táta mi jednou vyprávěl, že děda s babičkou šli poprvé v životě na jeho basket, až když hrál první ligu dospělých. Se mnou (o generaci dál) byli na horách na závodech občas i v dětství, ale stejně mám dominující vzpomínku na mládí, jak táhnu bágl a lyže večer od autobusu sám přes sídliště domů. Většinou mrzlo. Nebyly mobily a nic, takže o mně rodiče od pátku odpoledne do neděle pozdě večer nevěděli.
No a dnešní děti? Šestiletí „Maradonové“ v zánovních dresech a jednotných tréninkových bundičkách vyrážejí na zápas. Doprovází je tatínek, maminka, babička, rodinný přítel, buben, oddílové transparenty, pes, auto a videokamera. Zuřivě se povzbuzuje, až jsou z toho děti celé tumpachové, protože přece jen – míč jen občas vyletí z hloučku mláďat správným směrem. Prohra s přípravkou XY je tragédie, po výhře jsou mexické vlny a děkovačka.
Nedej bože, když to potomkovi trochu jde. To už je namístě uvažovat o přestupu do Sparty a promítnout si do dítěte všechny vlastní nesplněné sportovní sny naráz. Udělat si z toho smysl života.
Blbý je, že těch opravdu talentovaných je v populaci malinko. Tak jde většinou o smutné příběhy ctižádosti.
autor: Václav Klaus ml.